Skvělý debut Ivana ĎURAČE: Teď hraji za šumperský dres srdcem!

Skvělý debut Ivana ĎURAČE: Teď hraji za šumperský dres srdcem!

Jaroslav Svoboda, neděle 4.11.2018
Nymburk a Šumperk toho nemají v hokejovém světě společného mnoho. Zmínit se dá hlavně stadion, který ještě donedávna byl v obou městech takřka identický, podle podobného návrhu. Z historického hlediska si pak Šumperk právě v Nymburku dne 8. 10. 1995 připsal první výhru v české druholigové soutěži vůbec. V minulých dnech se ovšem na trase mezi oběma městy ocitl IVAN ĎURAČ, jednadvacetiletý rodák z Mladé Boleslavi, bývalý mládežnický reprezentant se zajímavou, i když zatím krátkou hokejovou kariérou. Hvězda Nymburku měla po skvělém osobním vstupu do soutěže nabídky i z první ligy, ale vyhrál zájem Šumperku. Očekávaná ofenzivní posila se pak uvedla ve skvělém světle, na výhře proti silnému Havlíčkovu Brodu se podílela po boku dua Vorobjev - Hroch plnými čtyřmi kanadskými body.
SKUPINA ČEZ

Oba nováčci v šumperském dresu, Ivan Ďurač i Jakub Vaněk, vstoupili do dračího angažmá rovnýma nohama. Šlágr kola proti Havlíčkovu Brodu přinesl nadstandardní hokej, s enormním nasazením, mnoha přesilovkami a čtrnácti góly. U čtyřech z nich se objevil i Ivan Ďurač. A po Marku Ivanovi, který se v Šumperku mihl v sezóně 2007/08, by klidně mohl převzít přezdívku "Ivan Hrozný". „Jsem rád, že jsme vyhráli. Bylo to sice v závěru těžký, ale těší mě, že jsem mohl týmu pomoci a že jsem se v utkání i prosadil. Byl jsem na začátku zápasu nervózní, tak snad mi to pomůže a budu si víc věřit. Zápas se podařil, vyhráli jsme. To je vlastně to nejdůležitější,“ promlouval k novinářům po utkání muž, který během deseti utkání v Nymburku nasbíral 18 bodů. Že by mohl pravidelně přispívat do statistik i v Šumperku naznačil již první jeho start za Draky.

Utkání Draků proti Havlíčkovu Brodu bylo nadstandardně atraktivní. A to jak děním na ledě, tak i v oblasti zájmu veřejnosti. Odpovídala tomu návštěva, atmosféra, pozadu nezůstaly ani týmy s nasazením. A k tomu přičtěte čtrnáct gólů. Takže pekelný debut v novém dresu. „Nebylo vůbec jednoduché hrát proti takovému celku. Pokud jde o diváky, nejsem hráč, kterého by rozhodily zaplněné tribuny. Naopak, jsem moc rád, že lidi přišli. Byli skvělí. Jejich podpora je něco, co se jen tak nevidí. Za sebe jsem samozřejmě velmi rád, že tady mohu být a že pro ně mohu hrát,“ vrátil se Ďurač i k atmosféře duelu.

A fanoušky si svým výkonem určitě získal. Jeho příchodu předcházela výborná pověst, sám Jozef Zavadil poukazoval na skutečnost, že pro tým bude výraznou posilou. A stalo se tak. Že samotnému Ďuračovi první vstřelená branka psychicky pomohla, bylo vidět i na oslavě gólu. Radostné gesto k domácímu kotli bylo nepřehlédnutelné. „Bylo to pro ně. Když to řeknu rovnou, ve své podstatě je mi jedno, kde hraji, jaký dres mám na sobě. Ale jakmile ho mám na sobě, tak hraji za něj srdcem. Měl jsem z gólu velkou radost, ukázal jsem jen to, že teď je prostě tenhle gól za Šumperk,“ vysvětloval rodák z Mladé Boleslavi. Ač na ledě dával najevo emoce, tak v zákulisí hovořil pomalu, rozvážně a s klidem.


Ivan Ďurač chvíli poté, co vstřelil svou první branku v šumperském dresu, (foto: V. Václavková)

Možná tento projev ovlivňuje i Ďuračova hokejová minulost. Talentovaný hráč, který prošel mládežnickými výběry české reprezentace, teď musí působit ve druhé lize. „Je to pro mne určitě zklamání. A už jsem jednu chvíli i uvažoval nad tím, že se prostě na hokej vykašlu. Byl jsem psychicky hodně zdeptaný. Někteří kluci v mém věku, se kterými jsem prošel výběry reprezentace, teď hrají NHL nebo na farmě. Člověk to samozřejmě vnímá. Ti kluci měli větší štěstí na lidi kolem sebe než já. Bohužel jsem od lidí kolem mne moc šancí nedostal, maximálně pár minut na ledě a ještě jsem musel hlavně bránit,“ smutnil Ďurač. Že pes obranář rozhodně nebude, to zatím ukazuje v této druholigové sezóně.

V ní před pár dny opustil Nymburk a zamířil na Moravu. Vybral si přece jen ambicióznější klub, a to Šumperk. I to pro něj může být významný restart v kariéře, tak jako se třeba podařilo odrazit se zpět do vyšších pater v Šumperku i Danielu Vrdlovcovi. „Původně jsem měl hrát letos v Bělorusku. Ale nedostal jsem vízum, protože nemám dokončené středoškolské vzdělání. Ozval se pak Nymburk, jestli bych za ně nechtěl hrát. Vzal jsem to, nechtěl jsem ležet doma. Jenže v Nymburku jsem udělal pár bodů a začaly mě kontaktovat i jiné kluby, včetně první ligy. Ale víte co, hokej je krásná hra, ale není zadarmo. Nejvíc mě zaujala nabídka Šumperka, líbí se mi i tady. Tak jsme se domluvili,“ popsal Ďurač přestupovou anabázi.

„Měl bych tu zůstat do konce sezóny. Teď akorát pojedu ještě na otočku si vyřídit nějaké věci domů,“ prozradil Ďurač. Ten je pořád v kontaktu s mateřským klubem, BK Mladou Boleslaví. „Makám na sobě, snažím se pracovat a tvrdě trénovat. Chci se vrátit tam, kde jsem již byl. A dokázat lidem, co mi šanci nedali, že se zmýlili. Že udělali chybu a že na to prostě mám. V Boleslavi komunikuji s panem Látalem. To je člověk, kterého mám velmi rád a vážím si ho. V životě mi hodně pomohl. Jen je škoda, že ten rok, kdy byl pryč, jsem od jiných lidí už tolik šancí nedostával,“ popisoval složitosti angažmá v Boleslavi jednadvacetiletý útočník, který si v Šumperku vybral dres s číslem 24. „Pan Látal byl vždy ten, kdo mi prostor chtěl dát. Nebránil bych se návratu do Mladé Boleslavi. Narodil jsem se tam, prošel klubem od přípravek. A mám to prostředí velmi rád. Chtěl bych se vrátit, ale vím, že na sobě musím hodně pracovat, makat, abych si vysloužil ještě šanci.“

V Šumperku se Ďurač objevil ve zcela novém prostředí skupiny Východ. V kabině, ve které prakticky nikoho neznal. Jen jediného hráče. „Nijak jsem nezjišťoval, kdo v Šumperku hraje. Je mi fuk, jestli v týmu je Jágr nebo kdokoliv jiný. Hraji za sebe, ale hlavně za tým. Neřeším jména, prostě hraju i za spoluhráče, za celý tým. Z kluků tady znám jen Petra Gewieseho, společně chodíme v létě trénovat,“ nastínil seznamování v kabině Ďurač. Ten se objevil v útoku s Danielem Hrochem a Dmitrijem Vorobjevem. A celý útok si herně sedl. I tak po zápase musel Ďurač chvíli pátrat v paměti, jaké mají jeho kolegové z formace jména. „Omlouvám se, ale kluky znám zatím hlavně podle přezdívek, ty mám spojený s obličejem. Jména jsem moc ještě nepobral,“ usmíval se Ďurač. Ale po chvíli přemýšlení přece jen svým spoluhráčům na jméno přišel. „S Dmitrijem i s Danem Hrochem si rozumíme. Hlavně s Dmitrijem nám to sedlo, jsme podobný hráčský typy. Důležité je hlavně spolu komunikovat, nebát si říci, kdo kde půjde stoupnout, jak to hrát. A neurazit se, když mě někdo pošle na jiné místo, když se určí, kde má kdo být. Je to vše o domluvě, když si to sedne, tak spolu můžete hrát i poslepu,“ uzavřel povídání Ďurač.