Dojatý Ludvík Rutar: Hrát v místě, kde jsem vyrostl, je nádherný pocit

Dojatý Ludvík Rutar: Hrát v místě, kde jsem vyrostl, je nádherný pocit

Michal Krobot, středa 14.7.2021
Začátek nové sezóny Chance ligy pomalu a jistě klepe na dveře. Přestože šumperští hokejisté dostali po náročné přípravě od vedení dva týdny volna, ne všichni hráči odpočívají. Obránce Ludvík Rutar už vyhlíží start prvních přípravných zápasů a místo relaxu u moře tráví dovolenou na ledové ploše. „Rozhodl jsem se nikam nejezdit a trénuji na ledě s juniory,“ prozradil dvaadvacetiletý obránce, který v Šumperku vyrostl.

Jak vzpomínáte na své hokejové začátky tady v Šumperku?

Největší dík patří mému tátovi a strejdovi, který je trenér mládeže. Díky nim jsem se poprvé podíval do přípravky a už tam mě hokej neskutečně chytil. Upřímně, moji rodiče ani nikdy nečekali, že bych mohl být hokejistou (směje se). Jako malý jsem tu byl moc spokojený, ale poté jsem v podstatě musel odejít za hokejem do Opavy. Nebo musel… Bylo mi asi patnáct a chtěl jsem se neustále zlepšovat a posouvat kupředu. Do Opavy jsem se tedy odešel kvůli extralize. Šumperk hrál bohužel o patro níž. Nakonec jsem tam vydržel asi půl sezóny a od dalšího ročníku jsem se stal obráncem Olomouce.

V hokeji na vás dohlížel strýc, který je proslulý jako tvrdý a přísný kouč…

Možná to bude znít jako klišé, ale my jsme to s Adamem měli o to těžší. Petr je Adamův táta a můj strejda, takže jsme s ním chodili trénovat. Je sice tvrdý a přísný, ale opravdu mu můžu jen poděkovat. Hrozně moc nám pomohly jeho tréninky, a množství času, které nám věnoval za celé naše mládí, se snad ani nedá spočítat. Dělali jsme toho vždy spoustu navíc. Vytvářel všem v týmu dobrovolné tréninky a my s Adamem jsme tam byli samozřejmě pokaždé. Myslím si, že nám pomohl jak v hokejovém, tak i v běžném životě.

Jste poměrně vysoký, používal jste to vždy jako výhodu?

Když zavzpomínám, vyrostl jsem někdy v dorosteneckém věku. Ze začátku to výhoda vůbec nebyla. Ale absolutně ne. Dlouhou dobu jsem byl neobratný. Což už se trochu zlepšilo, ale nemyslím, že úplně. Tehdy jsem rychle vyrostl a bolely mě z toho kolena. S tímto byly problémy, tělo se muselo s rychlým růstem srovnat. Takže ze začátku to výhoda nebyla. Časem se s tím musíte naučit pracovat a udělat z toho výhodu. Například i díky výšce vážím okolo devadesáti pěti kilogramů, tak se občas snažím rozdat i nějaký ten hit (směje se).

Po přesouvání napříč mládežnickými kluby nakonec ukotvil v Olomouci. (Foto: Kristýna Adámková)

Dokonce jste hrál jste v mládežnické reprezentaci. Měl jste to v dětství jako vytyčený cíl?

Takhle. Pro mě byl vrchol, když jsem se dostal do krajského výběru na olympiádu dětí. Zde proti sobě hrají týmy poskládané z nejlepších hokejistů v jednotlivých krajích. Řekl jsem si, že už tohle je bomba! Potom jsem jel na první reprezentační kemp, kterého se účastnilo zhruba sto dvacet top hráčů celé republiky. Opět jsem si myslel, jak je to super. Postupně se v dalších srazech kádr zužoval a já byl pořád na soupisce. Nebral jsem jako konec světa, když jsem se do týmu nedostal, přestože jsem vždy pracoval na maximum. Občas prostě trenéři rozhodnou, že hráče prostřídají. Jsem však rád, že jsem si místo v užším výběru dokázal vybojovat. Mám díky reprezentaci krásné vzpomínky.

Na jakých akcích jste Českou republiku reprezentoval?

Největší zážitky mám z Ameriky. Účastnili jsme se tam turnaje nedaleko Detroitu. Potom Švédsko, Finsko, Švýcarsko…

Jak se vůbec hráč dozví, že se dostal do reprezentačního týmu?

Výsledné soupisky se vyvěšují na stránkách svazu a následně vám přijde oznámení přímo do klubu, ve kterém hrajete. Akorát to pošlou vždy o den později. Já prostě věděl, že zhruba tři dny po kempu to bude na internetu, tak jsem celý den seděl za počítačem a čekal (směje se).

Vy jste ročník narození 1999 a to byla v mládežnické reprezentaci poměrně silná generace…

Máte pravdu. Hrál jsem s Martinem Nečasem, Filipem Chytilem, Filipem Zadinou a například s Jakubem Galvasem. Ta naše parta byla pořád stejná. Akorát zrovna tihle kluci byli v pozdějším věku trošku dál. Pamatuji si rok, kdy jsme hráli v kategorii do osmnácti let, a právě Nečas a hráči, které momentálně vidíme v NHL, už hráli dvacítky. Musím uznat, že například Martin Nečas byl vždycky „odskočený“. Ještě když jsme před lety hráli na olympiádě dětí, tak už tam hrál neskutečně.

Jaký je váš největší zážitek z reprezentace?

Výhra Memoriálu Ivana Hlinky.

Sám sebe Ludvík popsal jako komplexního hokejistu, který používá své tělo i například k pomoci brankářům. (Foto: Vít Káňa)

Přesuňme se k současnosti. Jaké jste měl pocity, když o vás projevil zájem mateřský klub?

Komunikace probíhala už dříve. Byl jsem za to rád. Je super být zase doma. Z jedné strany můžu vídat rodinu, na kterou jsem neměl tolik času. Víte, mám mladší sourozence, je skvělé s nimi zase být. Denně se potkávám s lidmi, které znám celý život. Tohle mi chybělo. Z té hokejové strany je to úžasné též. Na zimáku jsem v podstatě vyrostl a jako malý kluk jsem samozřejmě fandil áčku. I z tohoto pohledu jsem nadšený. Hrát v místě, kde jsem vyrostl, je nádherný pocit.

V minulé sezóně jste kvůli zranění odehrál za Šumperk pouze tři zápasy. Nyní jste stoprocentně fit a v plném tréninku? Popřípadě zkuste srovnat letošní přípravu oproti minulým.

Za mě osobně jedna z nejlepších letních příprav, které jsem kdy absolvoval, ne-li ta úplně nejlepší. Ovšem v tuto chvíli se to těžko hodnotí. Říká to sice každý, ale já si to taky nemůžu odpustit. Tahle příprava pod vedením trenérů Janečka s Majerem měla prostě něco navíc. Všechno dávalo smysl. Každé jednotlivé cvičení mělo svůj důvod, který jsme po objasnění trenérů pochopili a všechno do sebe zapadalo. Příprava byla perfektní.

Jak trávíte současné volno?

Já jsem se rozhodl nikam nejezdit. Trénuji společně s Adamem na ledě s juniory. Myslím tím nejezdit někam dál. Cestovat. S rodinou jsme byli na pár výletech po České republice, ale nic většího.

Šumperští fanoušci si vás zatím neměli možnost užít. Zkuste sám sebe popsat jako hráče.

Dalo by se říct, že jsem defenzivní obránce. Ale na druhou stranu nejsem ten typ, co to prostě zavře a brání. Snažím se být co nejvíce komplexní hokejista a pracovat na všech aspektech hry. Když vidím šanci, vezmu puk a jedu dát gól. A naopak, když dostanu pokyn od trenéra zavřít pásmo, tak ho prostě zavřu.

Můžete prozradit jaká panuje v týmu nálada?

Jak bych to popsal. Řekl bych, že po suché přípravě je nálada přesně taková, jaká má být. Jestli se má něco dokázat a hrát na nějaké úrovni, je to nastavené správně. Příprava byla od trenéru dobře vymyšlená a každý měl do tréninku chuť. Dokonce i v šatně to zatím klape.

Máte nějakého soupeře na kterého se vyloženě těšíte?

Moc se těším na Havířov. Znám tam hodně kluků a pro mě osobně to bude derby. Hrál jsem tam dva roky. Teď jsme sice kamarádi, ale až se uvidíme na ledě tak budu mít spíš terč na zádech (směje se). Samozřejmě jsme se ale rozešli v dobrém.